Z pohledu dárce kameňa
Tak máme konečně ty svátky lásky a obžerství za sebou a já plním svou milou povinnost a píši zprávu o KAMEŇU 2008 pro SKY. Jenže co psát? Když je člověk postarší a všichni Berkové, tudíž výrazně mladší a rychlejší, už všechno napsali? Tak to zkusíme z pohledu a pocitů, které jsem měl já.
Jak to vzniklo, si můžete přečíst jinde, třeba ve starém Pilotovi, nebo u Prokse. Z počátku jako velká sranda. Už první lety, které jsme udělali s Berkou v lednu 2008, jsme brali jako fór a přihlásili jsme je „aby všichni věděli“ jak má přihláška vypadat (to jsem ještě nevěděl, že přílišným taktizováním mi ten let zůstane až do konce).
Ale s postupem času byl humor nahrazován nadšením. Když totiž přišly první jarní úspěšné víkendy, které bylo nutno zpracovat. Ono to přece jen nějakou chvilku vzalo. Dost jsem se tehdy hrozil situace, jak to bude vypadat v létě. Jsem OSVČ a pracovní dobu mám od vidím do nevidím. Naštěstí to nebylo tak strašné. Je třeba totiž rozdělit práci tak, aby pokud možno na Vás žádná nezbyla.
Takže jsem se věnoval tomu nejdůležitějšímu; tj. pročítání zpráv a archivaci, a tu nedůležitou činnost, jako je práce, zpracování zpráv, fotografií, tabulky a celkovou úpravu pro zveřejnění na serveru, dělal Prosík. Zase na mou obranu je třeba říct, že jsem se snažil mu v tom pomoci, ale mé znalosti v oboru tvorby webových stránek se blíží nule. Jsem při vší skromnosti, trošku geniální, ale musím mít taky nějaký nedostatek. Zrovna v této odbornosti jsem se rozhodl, že to bude můj nedostatek. Takže ze začátku to byla sranda. Tedy do doby než Labuť s Frankem uletěli v únoru přes 80km (Jan Šedivý 86,6 km/5,6L, Radim Frank 86,6km/6,4L). Najednou se to rozjelo jako kupónovka, jen za únor byly 4 velice slušné lety. To byl ten moment, kdy jsem měl trochu strach, jestli se z toho neposesouváme, ale naštěstí to nebylo tak žhavé, protože hned na jaře začínají slety, a o počasí nemluvím. Do 8 měsíce bylo všechno v klidu. Semo tamo jsem vyřídil nějaký telefonní dotaz, radu, odmítl nedokladovaný let, nebo provokaci slovenského kamaráda, který poslal let od móře. Byl relativní klid. Buď byli všichni na sletech a užívali si sezóny, nebo se chystali k „velké ráně“.
Tak jako já.
Nakreslil jsem si kolem rodné loučky odvážný trojúhelník kolem celé Moravy a začal trénovat termiku. Z pozdějších rozhovorů jsem zjistil, že jsem nebyl zdaleka sám. Ovšem z hlediska psychologického jsem musel dotyčné pokárat slovy „proč jsi to nepřihlásil alespoň jako let bez návratu?“ A byly to opravdu, na rozdíl ode mne, pěkné výkony, (že pane Andrlík)! Takže jsem se celé léto mlátil v termice a nic pořádně nedoletěl. Zjistil jsem, že to nebude tak jednoduché a že budu muset své poněkud přemrštěné záměry trochu omezit. Nakonec FAI trojúhelník 120km v termice neuletí každý.
I tak však nelituji, bylo to plodné, jednak jsem zjistil, že to občas upadne. Ale zase jsem zjistil, že když to upadne, tak to není takové tragedie, když na to nečučíš, tak se to dá zase narovnat. Volnomyšlenkáři nepochopí, a asi se smějí, ale my v těch termických sračkách normálně nelítáme. A že některé zážitky byly opravdu silné! Ale zase máme jiné zážitky, třeba když po vesnici žebráte benzín. Je červen, máte zimní bundu a boty a na noze přilepenou mapu. To si samozřejmě uvědomíte, až jste ten benzín vyžebrali a při jeho lití do nádrže přemýšlíte, proč se na Vás dívali jako na blba. Nebo třeba když přistanete, nemaje šťávu v údolí téměř horském, a máte po startu prostor fotbalového hřiště, abyste v kroužení vystoupali do potřebné výšky a nikde nikdo, aby Vás případně sundal ze stromu.
Ale ten pocit, když do toho vletíte, počítáte kolik z toho Vám dává vrtule, a jestli to stojí za to točit, to je fajn. Pak vypnete motor a ono si Vás to vezme čtyřmi metry a za chvíli jste pod mrakem (1200m nad Křetínkou), to je opravdu zážitek. Znovu opakuji, my v tom normálně nelítáme, takže pro volnomyšlenkáře kteří bez termiky neuletí ani ťuk, je toto veselé líčení. Máme to ale v životě taky dost těžké, třeba já mám letovou kolem 240 kg.
Ale abych se vrátil k soutěži. V osmém a devátém měsíci se projevil zřejmě nedostatek sletů, ligy a podobných atrakcí, a piloti si opět vzpomněli na Kameň, nebo to prostě těm dvoum z Prostějova nechtěli nechat. Jeden let hezčí než druhý. Piloti taky zřejmě zjistili, co mohou očekávat a moc se s tou termikou nepárali. Vesměs ji ignorovali a pokud byl po cestě nějaký šprajc, tak ho milostivě vytočili. Snad jenom Kubíček mi udělal opravdovou radost spotřebou 0,32L, člověk by řekl, poctivák. Houby, on je bordelář a jako správný elektrikář ještě nemá zprovozněný startér, takže když to v prvním šprajcu vypne, tak je opravdový volnomyšlenkář, bez šance záchrany. Prý schválně.
No a pak byl konec.
Výsledky se sečetly a zveřejnily, nakonec vítěz už byl znám. Teď jsem musel krásné zážitky léta odsunout do zapomnění a věnovat se důstojnému závěru na Falconu. Problém byl v tom, že jsem během roku poněkud zchudl. Samozřejmě vinou krize, jak je dnes v módě říkat. Ale řekněme si to na rovinu byl jsem blb a flink a teď se z toho hrabu. Takže původní představy, jak koupím trička a každému účastníkovi namaluji originál a další podobné nesmysly, zhasly. Také můj šperk, ochranná, zasklená skříň na pohár, vyrobená z týkového dřeva se poněkud rozeschla, a navíc po mých nátěrech, které jsem vydával za moření, vypadala jako bedna na brambory. Stala se z ní přepravní. Že bude v budoucnu potřeba, jsem zjistil, když jsem lepil jméno prvního vítěze na podstavec poháru a ten mi spadl na zem. No maličko utrpěly rohy a podstavec získal patinu. Přibližně v listopadě, když jsem přemýšlel, jak s vyhlášením, jsem díky naší komunitě získal jeden, alespoň pro mne, z největších a nejhezčích zážitků. Aniž bych se komukoliv zmínil, tiše jsem si přemýšlel, jak budu vítězi podávat ruku, přišel mi mail od Radima Franka se slovy: „Ty poslyš, dal bych do kameňa vrtuli, ledvinku, slivovicu….. atd. MŮŽU?“ Hned na to se ozval Honza Jilek z Mýta a to samé, jestli nechci třílistou vrtuli pro vítěze. Další vrtuli dodal Jarek Sura, ale ta Vám řekla pouze kolik je hodin, v náboji byly totiž vmontovány hodiny.
Aby nebyl všem krásným dnům konec, uzavřeli to SKYáci se svou nabídkou a velice štědrou kolekcí dárků pro kameňáky. Celé předčasné vánoce mi ještě SKYáci završili nabídkou do dalšího ročníku. Doufám, že necuknou.
Najednou jsem měl dárky pro každého účastníka!! Bylo mi dobře. Pak už zbývalo sehnat slíbené uzené, přece nedám vítězi uzené z makra, to bych se styděl, tak zle na tom ještě nejsem. Tak to mi sehnal Pepa Weis, pravé domácí uzené z domácího prasete, ve čtvrtek vytažené z udírny. Taky, kdybych si při vyhlášení neuřízl kousek, ještě než jsem ho předal Berkovi, tak jsem se už k němu nedostal. I Pepa mne potěšil, když jsem se ptal, co budu dlužný, krásně a s grácií jemu vlastní mávl rukou.
Takže zbylo mi jen sehnat slivovici v malovaných lahvích, jak jsem slíbil v propozicích. Což o to, malování jsem měl slíbeno z z jižní Moravy -Vlasatic, od Palečkovy krásné neteře Lenky. Ale na posledním sletu, mi v autě kromě odpadní nádrže, vypili kamarádi úplně všechno, i slivovici pro vítěze. Ano, informace pro zúčastněné, to byl ten slet, kdy jsme v noci svařovali archivní vína a vinaři jižní Moravy se obraceli v hrobech, bylo to vidět, celá Pálava se vlnila. Ale ono bylo fakt zima jak sviňa.
Naštěstí Palcovým bylo hloupé dávat mi lahve prázdné, byť malované. Nabízenou odměnu samozřejmě odmítli a v sobotu ještě dovezli malovaný demižónek (plný dobrého vínka) a vrtuli na zeď s vypalovaným jmenováním, to pro 10 a 15 místo. Nerad to zveřejňuji, ale to byly místa, kde se umístili pořadatelé. Prý ať z toho taky něco máme. Celé to uzavřel v sobotu Slávek Chatrný, anžto majitel konzumu, který za mnou přišel a říká, mám tu nějaké dárky do Kameňa a dotáhl sklo, porcelán, a další dárky pro vítěze. Protože vítězi byli všichni!
Od Berky, který uletěl téměř 140km až po posledního, který, jak psal, se dost bavil. A hlavně, nesmím zapomenout ani Ty, co se naučili plánovat let, sledovat počasí, lítat podle mapy a fotit za letu! Třeba zpychnou, zatouží po vavřínech a letos přijedou i na nějakou ligu. Tam je to chytí a potom už jen krátká zastávka v repre a ……, no to ale předbíhám. Musí se nejprve naučit anglicky. To až budou jako mistři odpovídat na otázku: kde jste začal soutěžit?
Ovšem ten skutečný vítěz, aniž to kdo tušil, jsem byl já. To, co jsem celý rok tvrdil, že kameň není můj, ale náš, se mi potvrdilo a vrátilo. Řada lidí mi volala, jestli nechci s něčím pomoci, na koho jsem se obrátil, ten mi taky pomohl, a ten závěr s těmi dárky, děkuji Vám všem!! Bylo to pěkné, i když každý z jiného koutu republiky, ještě jsme pohromadě, ještě stojí za to pro druhé něco udělat.
Tak takhle jsem KAMEŇ 2008 viděl já.
Těším se na ročník 2009.