Jak jsem chtěl dobýt Prahu
Před nedávnem jsem byl osloven českou poštou, abych vymyslel levnější způsob přepravy kusových zásilek mezi Brnem a Prahou. No a neboť létám na padáku, tak nic rozumnějšího, než vzduchem mne ani nenapadlo. Vzpomněl jsem si na první průkopníky létání, kdy díky poště se defakto rozmohla letecká doprava.
Vyfasoval jsem tedy několik tajných obálek a mým úkolem bylo přemístit je z Brna do Prahy. První pokus, byl to onen druhý zápis do kameňa, se s pozitivní odezvou české pošty nepotázal, když jsem odstartoval a po třech hodinách, jsem jim obálky zase vrátil, tam , kde mi je předali. Byl zapotřebí další pokus. Tentokrát, jsem se na vše bedlivě připravil. Vzal jsem si i poštovního holuba a tatranky, pro případný nepřátelský protiútok. No nic se nemá podcenit.
Po pár úplatcích na bráně Medláneckého letiště jsem byl vpuštěn dál, pod podmínkou, že holuba nechám tady u vchodu. Nalepil jsem ho tady zespodu na zábradlí,( čímž sem z něho defakto vyrobil netopýra) a jel se připravovat na náročný , sportovní výkon.
Uprostřed letištní plochy sem si začal rozbalovat nádobíčko. Nebylo to nic pohodlného, neboť mi kolem hlavy furt někdo startoval a přistával a místní piloti si cosi vyťukávali na čelo. Asi ještě neviděli pošťáka s motorem.
Po šestnácti nepovedených startech, obtěžkán pohonnými hmotami, totálně propocen a psychicky znechucen se mi konečně povedlo se odlepit od země. No to byla úleva. Na nic jsem nečekal, udělal jedno zkušební foto a vzhůru na Prahu. Cesta ubíhala vcelku poklidně i když nad Novejma Sadama jsem potkal skupinku volnomyšlenkářů, kterak opakovaně stoupali na navijáku a po vypnutí zase něžně dosedali na zem. Tak jsem si vedle nich ustředil pěknej půlmetřík ( jen tak lehce, na půl plynu), aby i oni pochopili o čem ten paragliding vlastně je a s dostatečným výškovým náskokem jsem pokračoval v cestě. Ještě dlouho zamnou mávali se zaťatou pěstí a jistě mi i přáli něco pěkného k letu.
Letím si a kochám se krajinkou, když tu se proti mně vynoří dva, velmi vojensky vyhlížející bombardéry. Měli moji letovou hladinu, no asi 250m a šinuli si to přímo na mne. Říkám si, že by konkurenční pošťáci, ale proč dva? No, zachoval jsem chladnou hlavu, vytáhl tatranku, pomalu ji rozbalil a čekal co bude. Nebylo nic. Ty dvě hovada se řítili přímo na mne. Naznačil jsem lehce pravou. Vyhýbáme se přeci vpravo, ne? Oni mne evidentně spatřili a tak dali levou. A vtom mi to docvaklo, šli po mne. Odhodil jsem tedy tatranku jejich směrem, a dal ostrou levou a ještě klesavou. To je evidentně zmátlo a jen tupě dokončili levou a byli fuč.
Udělal jsem si jednu vítěznou spirálku a pokračoval přízemním v letu. Bombardéry evidentně ztratili o mne zájem a nebo si uvědomili s kým mají tu čest a vzdali to. Pokračovali někam dál k Brnu. Nebál jsem se, oni si je tam volnomyšlenkáři podaj. Jinak dál cesta pokračovala bez nějakých větších komplikací. Jen za Zručí nad Sázavou mi nějak začal ubejvat benzín. Dotočil jsem si ještě jeden mrak a na dokluz sem mastil co to šlo.
Někde nad čtyřicátém kilometrem před Prahou mne, ale zastavil vítr. Svahoval jsem si tedy na jednom kopečku, jestli třeba nelehne. Nelehl a navíc jsem toho měl po čtyřech hodinách plné zuby, tak jsem rezignoval a přistál u první pumpy co jsem zahlídl.
V nádrži, sice zbylo něco kolem litru paliva, ale Prahu, bych už stejně asi nedal. Přistál jsem tedy a s padákem v ruce a s krosnou na zádech jsem napochodoval ke stojanům. Velmi milá a ochotná obsluha čerpací stanice se ke mne hned vrhla a bez mrknutí oka, se zeptala, „..plnou?“ Zavrtěl jsem hlavou.“ Takže jen tatranku?“
Nedala se obsluha odbít. „Děkuji, ještě jedna mi zbyla z domu.“ Odvětil jsem .“ Ale něco k pití, by nebylo?“ S lehkým úsměvem odběhla ke kase a hned se vrátila s pěkně orosenou Plzní.“ Jooooo, to si dám.“ A exnul jsem ji, až to zasyčelo. Zdvořile jsem poděkoval, zaplatil a jal se čekat na svozové auto, které údajně je již na cestě z Brna. Asi za 35min tam byl nádherný modrý Mercedes Vito, řízený nádhernou dcerou Pepy Waise. Naskládal jsem si vercajk k ní a vyrazili k domovu.
Jediným nepříjemným byla myšlenka, že pošťáci z Moravy, budou muset zase používat na přepravu kusových zásilek modrá auta a poštovní služby se zase nezlevněj. Ach jo.