Díky své první účasti na PWC v Kobaridu a následném vítězství jsem dostala pozvání na závěrečné 5.kolo a zároveň finále závodu světového poháru PWC. Počet závodníků byl limitován na pouhých 80 pilotů, z toho 10 žen.
Co čeká Českou výpravu tak daleko od domova, to zatím nikdo netuší. Každopádně celá 11-ti členná osádka má naprosto jasno, co bude za program po celou dobu letu. To, že se dá cestovat téměř na druhou stranu polokoule pouze na papír vytištěný z tiskárny místo letenky, jsme se z nutnosti přesvědčili. Využili jsme nabídky organizátorů a vyřídili si hromadnou letenku s tím, že nás bude očekávat agent dané Vídeňské CK na letišti. Jenže tou dobou ležely letenky na stole v ofisu v centru Vídně. Je 30 minut do odletu, agent nikde a česká partička začíná být nervózní. Díky několika telefonátům Tomáše Braunera Vídeň – Reunion se 15 min před odletem úspěšně odbavujeme.
Čeká nás 11 hodin letu s přestupem na Mauritiu, kde probíhá podobný proces jako na Vídeňském letišti. Průchod odbavovací halou oslavujeme nákupem kvalitního Portského. „Tohle víno se musí dopít dříve než přistaneme“, s těmito slovy otevíráme již pátou láhev během 50 min letu. Doslova vypadneme z letadla, kde nás již očekává delegace francouzských organizátorů, kteří nás dovezli autobusem k našemu cíli, St. Leu.
„Moře, hurá!!!“ … Do posledního se vrháme vstříc vlnám. Opojení, omámení a unavení cestou, osvěžit tělo i ducha. Po pár tempech je něco v nepořádku. Voda je sice příjemná, čistá a teplá, ale je to tady nějaké pichlavé. No jo, voda málem po kolena a všude kolem dokola samé korály a ježci. No kdo by to tu čekal? Na korálovém ostrově? Obklíčeni těmito nástrahami se opatrně snažíme dostat na břeh. Po podrobné kontrole těla utrpěl každý nejméně jednu tržnou ránu, pořádnou odřeninu, nebo si alespoň odnesl bodlinu. Vyčerpáni padáme únavou na pláž a usínáme za příboje vln. Okolní ruch nás přivádí zpět k životu. Kde to jsme? Přistávací plocha … dělníci v plném proudu chystající obrovský stan, pár pilotů a česká povalující se bandička. Hromady padáků na lavicích, sušící se oblečení .. a stále hřející slunce… Hlad nás s Vrabčákem opět zvednul do akce a jdeme prozkoumat okolí. Pizzerii take away neodmítáme.
A kde budeme vlastně bydlet? Tady na pláži to nevypadá vůbec špatně, jednu noc tu minimálně zůstaneme. VIP Czech Team měl zajištěno ubytko již z minulé návštěvy. Naštěstí se nás ujala milá Juliette a nabídla příjemný apartmán nejen s černochem, ale i s výhledem na oceán a domovním bazénkem. Aklimatizace na ostrově probíhala úspěšně. Dokonce jsme měli možnost vývozu do 3000m na kraj kráteru sopky a v nekřesťansky brzkých ranních hodinách jej slelět. Krom Pacoše a Krausovky, kteří přiletěli již dříve, toho neměl nikdo z nás šanci využít.
Čím je tento ostrov tak specifický a proč se zde organizují nejprestižnější závody světového poháru? Obrovskou předností ostrova je v tom, že je zde docela stabilní počasí s pravidelným denním chodem a možností létat od brzkého rána do setmění. To je vždy důležité při organizování velkých závodů. Letos se již mnohokrát stalo, že se závod konal v naprosto famózním a známém místě, slibující fantastické přelety a výhledy, avšak počasí selhalo. Právě z tohoto důvodu vybrali PWC organizátoři toto místo jako finále. Zde se rozhodne, kdo bude vítězem. Bylo vybráno celkem 80 nejlepších závodníků, z toho 10 žen, kteří zde poměří své síly.
Ostrov Reunion je sopečného původu, s třemi starými krátery a jedním aktivním vulkánem. Přitom leží v tropickém pásmu. Převládají zde SV směry větru, které přináší na návětrnou stranu bohatou oblačnost a srážky. Právě zde každoročně spadne okolo 20m srážek, tímto patří mezi nejdeštivější místa na světě s bujnou vegetací. Naopak na závětrné straně nespadne ani kapka. Tato část se využívá pro pěstování cukrové třtiny. Je vám tedy jasné, kde jsme létali. Ano, právě v tomto obrovském rotoru o rozsahu 30 km. Vystrkovat růžky za kulatý roh by se nevyplácelo.
Počasí zde fungovalo standardně. Ráno vymeteno, v 8h naskákaly první kumuly, v 10 se to celé deklo, během dne občas kráplo a na odpoledne se to zase vybralo. Základny se pohybovaly okolo 800m – 1300m. Tyto podmínky umožnily vypisovat Tasky již v brzy ráno, takže letět trasu v 10 hod nebylo nic neobvyklého. Disciplíny delší než 70 km nemělo cenu vypisovat. Po 10 letových dnech jste si tu už připadali podobně jako atleti na stadionu, když běhají kolečka, nebo jako rybička v akvárku. Start měl sice převýšení 500m, ale pozvolna se svažující k pobřeží. Takže jste zpočátku nebyli jisti, zda ještě letíte, nebo už přistáváte. Slabé stoupání, silný protivítr ať se hnete kam se hnete nás moc nepovzbuzoval. Byl to boj od začátku do konce. Pro všechny standardní a rovnocenné podmínky. Ten nejlepší na nejlepším křídle zvítězil. Během letu mělo spousta lidí zajímavé zážitky. O některých se s vámi ráda podělím. Ať už to byl pořádný závlek na uchu, ztracení dokladů či záložka.
V tomto klimatu, za daleko vyšší vlhkosti a v nízkých výškách nebo spíše nížkách, ve kterých jsme se tu pohybovali se křidýlko chovalo rozdílně, než na co jsem byla zvyklá. Jako byste měli vlhký padák. Hned v prvním Tasku jsme spolu s Krausovkou rozhazovali na jednom záludném místečku obě nožičkami. Spíše já než Petra, protože lítá v kokonu a akrobatické roznožky nešly vidět. Každopádně nahnáno jsme měli obě, Peťula to rozchodila a já se závlekem přistávala. No jo, ale kam? Vždyť jsou tu samé baráky a dráty a sakra silný protivítr a turbulence. Se závlekem, přitaženou druhou stranou se jakž takž prosadím před městečko.
Na malé 10m vysoké hrance mě to nechce pustit, tak si ještě chvilku posvahuju. Zelená jsem jak piková sedma. Nic příjemného. Sucho v ústech, rychle se napít, chci otevřít sedačku, ale sakra … rozjel se mi zips. Nejen že pití je v čoudu, ale i všechny věci a doklady! No tak to jsem v háji. Zůstal jen zašprajcovaný bágl na padák. Sundávám kombinézu, ve které bych se jinak uvařila a zůstává na mě pouze spodní prádlo a obří tenisky, které jsem si zapůjčila před letem od Papouška, protože jsem své nemohla najít. Do cirkusu jak stvořená. V tomto oblečku se odvažuji stopovat. Co jiného mi zbývá. Naštěstí přistavilo svozové auto s Pacošem, který mi zapůjčil nějaký ten oděv.
Aby toho nebylo málo, další den jsem se potýkala s podobným problémem a závlekem. Doslova uzlíček s mašličkou. Jak se dokáže vyrobit? Jednoduše. Točíte na závětrné straně kopce, vystrčíte růžky, tam vás to majzne. No a jak lítáte tak nízko nad tou zemí, když je průser není času, obzvláště když máte pocit, že letíte ve vrtulníku. Neváhala jsem a mrskla jsem to tam. Sotva se záložka dofoukla, už jsem seděla na zemi. Celá šťastná, že se povedlo vše bez újmy balím padák a rvu záložku do sedačky. No lépe se mi nemohlo přistát. Na lehce nafukovaném svahu, k tomu krásná travnatá startovačka. Vzpomínám na kamaráda, který takhle po hození záložáku přistál na Bassanu, narval to pod bundu a pokračoval v letu. Neváhám a letím na oficiální landing place oznámit organizátorům, že je vše v pořádku. Mezitím byla již zahájená pátrací akce, jelikož po včerejším dni jsem nevlastnila ani telefon ani vysílačku. Šťastné shledání a vítání bylo dojemné. Následovala prohlídka u lékaře a masáž fyzioterapeuta.
Další z věcí, které jsem potřebovala byl kontejner a klika na záložák. Ten mi pomohl Koloušek zabalit, Oslík zapůjčil kontejner a Braunerka vlastnoručně ušil kliku. Díky všem hoši. Takto bezprizorní, bez dokladů, bez peněz, telefonu či rádia jsem zde fungovala celý týden. Ani tak jsem si nenechala zkazit náladu. Naštěstí organizátoři měli zajištěno občerstvení jak ráno, tak i večer, takže mě hladem ani žízní nenechali umřít. Během týdne probíhalo policejní pátrání po dokladech, které údajně našel někdo z místních. Patrně propil veškeré peníze a zbytek zahodil. Svědomí jej potrápilo a opět se ozval organizátorům a ukázal místo nálezu. Přistály přímo na střeše supermarketu. Hurá, doklady, kreditky a pas se našel, takže tu nebudu muset hledat práci a ženicha. Dostat se odsud by byla jinak prekérka.
Krom létání a jiných veselých příhod zde byla možnost šnorchlovat v okolí korálů téměř každý den do západu slunce. Poté následoval oficiální večerní program s pohoštěním a hudbou nebo vlastním programem v apartmánku s nočním koupáním v bazénku.
Během pobytu se odletělo 6 platných Tasku ve standartních podmínkách. Celkový pocit? Vůbec jednoduché létání, žádná možnost volby taktiky, nejlepší a nejrychlejší měl napřed. Prosazovat se v silném větru, chytat ve slabém stoupání, plazit se nízko nad zemí, ne všem toto místo připadalo jako ideální pro tento typ závodu. Pro rekreační letce řekla bych příjemné. Komu se podaří létat 10 hodin denně s několika mezipřistáními? Ale na dlouhé přelety to zde nebylo. Nebýt toho nádherného výhledu na oceán a ostrov lemovaný korálovými útesy, nebyl by tady co k vidění. Byla to šichta, šup do monterek a do práce, každý den. Ale pro vítěze zasloužené. Celkovým vítězem PWC závodu světového poháru se stal Švýcar Christian Maurer a v ženách zvítězila jeho přítelkyně Karin Appenzeller. Více o výsledcích se můžete dočíst na oficiálních stránkách www.pwca.org
Zbytek pobytu využíváme k cestování po ostrově, nahlédnutí do starých kráterů sopek, teď již zarostlých, či se přiblížit k vulkánu, šáhnout si na ztuhlou lávu, podívat se na solnou farmu, příboj obrovských vln tříštících se o skalní útesy, potápět se nebo si jít zasurfovat. Sportovní vyžití bylo zde opravdu bohaté. 14 ti denní pobyt se chýlí ke konci. Odvážíme si nejen silné zážitky a dojmy, ale také bílý rum a kvalitní vína. Ještě před návratem do vlasti máme jednodenní zastávkou na 200km vzdáleném ostrůvku, Mauritiu, kterou každý prožil po svém. Následující den se všichni šťastně shledáváme, někteří dospávají probdělou noc v letadle.